Vlastimil TŘEŠŇÁK
oficiální web
Nejbližší koncerty:
Vlastimil Třešňák již nevystupuje, děkujeme za pochopení.
Poslechněte si
ukázky z nového alba
Alo Trio Band - EPONYM:
ukázky z nového alba
ALTER EGO:
ukázky z alba
NĚMÝ SUFLÉR:
Diskografie
Sleevenote
Koh-i-noor - Sleevenote z roku 1998:
Třešňákovo druhé exilové album
Název Koh-i-noor je podle té fotky, co je na obalu. To je pod Nuselským mostem, takový krásný dům. Myslím, že to znamená Kopec světla. Hora světla. Ale to jsem zjistil až dodatečně.
Vlasta Třešňák
Veřejného zpívání před domácím publikem se karlínský písničkář dobrovolně zřekl už tři roky před svým odchodem do exilu.
Na posledním koncertě v Baráčnické rychtě, 6. února 1979, oznámil: "Došel jsem k tomu, že toho nechám. Buď teda začnu psát nové písně, které bude možno zpívat tady, nebo ne. Ale s těmi starými je konec, odmítám být protestním zpěvákem, protože se to stalo oficiálním titulem. Prostě toho nechám. Taková neplacená dovolená." Pak už opravdu zpíval jen po bytech.
Po Zeměměřiči (1979) i jeho druhé album Koh-i-noor potvrzuje, že Třešňák se žádným protestním zpěvákem nestal. Zpívá-li o Palachově oběti, nedá se to srovnávat s jinými pokusy o toto téma, ať už dobrými (Mikoláškovo Ticho) nebo planými (Dobiášův, Kučerův a Sodomův Apel). Když předělá příběh Kristova konce, nečpí to provokativností pozdějšího Scorseseho filmu Poslední pokušení Ježíše Krista (1988) ani povídky Martina Kasardy (azda) Posledná večera. Jeho postoj k tolik diskutovanému normalizačnímu prohlášení spisovatele Bohumila Hrabala je na hony vzdálen Krylovu odsudku v Hvížďalových Českých rozhovorech ve světě. Konkrétní osoby a situace, které daly popud k Třešňákovu psaní a o nichž nás ve svých dodatečných poznámkách informuje, jsou zajímavé, ale nepodstatné. Sotva kdo by také jediné dvě písně, co vznikly až v exilu, rozpoznal od starších.
S rockovým doprovodem ovšem hrál poprvé. "Sháněl jsem nějaké hráče, kteří by se vzdáleně podobali Kormanům, to znamená kontrabas a saxofon. Dokonce jsem kvůli saxofonu psal i Škvoreckému. Odepsal moc hezky, že by si rád zahostoval, ale že neměl saxofon v hubě čtyřicet let. Tak to nevyšlo a ty ostatní muzikanty sehnal vlastně Jirka Pallas." Mike - dříve Milan - Tutsch bubnoval v roce 1979 i v Katapultu. Americký kytarista Michael Meadows s ním v Uppsale hrával v amatérské kapele. Ti si s Třešňákem všechny písničky nazkoušeli předem; Pallasův přítel Lars Holmberg ("skoro cikánsky zručný") se s nimi sehrával až ve studiu. Zatímco on ve Stockholmu bydlel, zbývající tři tam z Uppsaly dojížděli 70 kilometrů zasněženou dálnicí. Zhruba za týden bylo album hotovo. U části folkových posluchačů, očekávajících zeměměřičský sound, vzbuzoval nezvyklý doprovod rozpaky. "Už když jsem hrál s cikány, zjistil jsem, že kolektiv je pro mě lepší. Zahladí moje chyby ve hře na kytaru i ve zpěvu, je to takové bohatší. Pro mé uši je to příjemnější než hlas a kytara. To byl ten důvod."
Třešňákovi se zdálo, že Holmberg ozvučil Koh-i-noor úžasně. K nevelkému honoráři mu proto po domluvě s Pallasem nabídl nějaký ze svých obrazů. Holmberg si neomylně vybral ten, na kterém Vlasta nejvíc lpěl, Leonarda.
O tom a o Koh-i-nooru vůbec jsme si povídali přesně rok po schůzce nad Zeměměřičem, 25. ledna 1998.
Láhev deště - Moje reakce na upálení Jana Palacha, s odstupem asi půl roku. Po kapsách jsem nacházel svoje poznámky. Kde jsem to zkompletoval, už nevím.
Croupier - To je po podpisu Charty, už hrozily domovní prohlídky. A já si schoval řidičský průkaz, což byla žádaná trofej, do opékače topinek. Tam to opravdu nikdo nehledal. Až do doby, kdy na návštěvu přišel Václav vulgo Moritz z mých knih a dělal si topinku. A já mu říkám: Zničil jsi mi řidičský průkaz. A on povídá: Schovávat řidičský průkaz do opékače topinek je nápad asi jako psát básně na ruletě. Zničil jsi mi topinku. Psát básně na ruletě, tak začíná Croupier.
Martine! - Příběh člověka, kterého jsem neznal. Jeho sestry vědí, že se nešťastnou náhodou utopil na vodních lyžích, ale matka je přesvědčená, že to byla sebevražda z nepovedené emigrace. To se stalo v sedmdesátých letech. Už to nezpívám. To je hodně osobní. Ono zpívat parte se mi moc nelíbí.
Poslední večeře - Mně se nezdálo, že Ježíš Kristus den před zatčením zažil jen trápení na Hoře Olivetské a potom pod ní, tak jsem si vymyslel, že to měl trošku hezčí... Jako třináctiletí kluci jsme si rodokapsy, krvavé romány nebo cliftonky půjčovali tak trochu s nádechem podzemní činnosti, jelikož jsme nevěděli, co to je. A podobně i Bibli. Půjčil mi ji jistý Pilous. Taková sociálně slabá rodina, sedmdesát dětí. Ale Bibli měli. Myslím, že jsem mu ji nevrátil.
Extempore - Na nějaké chartistické sedánce příšerně fňukali, že se jejich hry můžou hrát jen pod cizími jmény. A mně ti to přišlo takový malicherný. Já v té době dělal v tiskárně v Holečkově ulici a tiskl jsem ty plakáty na jejich hry, které ale nebyly jejich hry. Vojta Gadžor, basista, taky dělal tehdy v tiskárně. Měli tam šatnu, ty klasické úzké plechové skřínky, a Gadžor měl vedle ještě jednu svou velkou dřevěnou, a v té měl kontrabas. Vždycky v době svačiny a oběda, když chlapi z tiskárny šli do hospody, Vojta vytáhl basu a trénoval.
Rébus - Taková hříčka, stonání, co jsem, kde jsem, tady je emigrace a šup. Tou šupou myslím, že jsem dvaatřicet let žil v socialismu a najednou přijdu do svobodné společnosti. A teď si na to zvyknout. Ono se u emigrantů dost projevovalo, že tady se vlastně žilo v pohodlném náručí bolševika. O nic ses nestaral, od zubaře po fízla, všechno udělali za tebe. Tam sis to musel zařídit sám. Zvlášť v dospělým věku to leckdo nezvládl. Já se adaptoval z fleku. Nezažil jsem žádné deprese, žádné emigrantské sny.
Tovaryš pátera Koniáše - Ono je to trošku jinak, než si lidé myslí. V roce 1975 udělal Hrabal takový nešťastný rozhovor, trošku si sypal popel na hlavu. A Magor Jirous pak s nějakými svými nohsledy pálili na Kampě Hrabalovy knihy. Takže to je reakce na tenhle čin, v mých očích velmi hloupý. To není na bolševika, to je na Magora. I když potažmo je v podstatě toho problému bolševik.
Pretext - O lenosti, nechuti něco udělat, o výmluvách. Takový jsem si připadal slizký. Že uhýbám problémům. Místo abych je vyřešil, tak je obcházím. To je protest song na mě. Taková terapie. Mám podobných textů spoustu, ale nehrál jsem je. I Pretext jsem živě hrál jen párkrát. A když jsem měl pocit, že jsem vyléčený, tak jsem ho odložil.
První máj - To bývalo a je, myslím, i dneska: zákon dovoluje tě zadržet na 48 hodin bez udání důvodu. Já jsem byl jeden z posledních prvních májů, které jsem prožil ještě v Československu, na 48 hodin nebo ještě na déle zadržen, přestože jsem se na žádný průvod nikam nechystal. V automatu Koruna jsem si dával sváteční knedlíky s omáčkou a přišel ke mně můj fízl Josef Kafka, ať jdu s ním. Já tušil, že policajtovi v civilu občanský průkaz dávat nemusím. Pak jsme se asi hodinu honili v centru Prahy, pasážemi, Příkopy, kolem Sluníčka, Tylova divadla. Jak pitomci. Měl jsem staženou prdel, ale vevnitř jsem se smál. Až nakonec šli náhodou kolem uniformovaní policajti a Kafka jim dal za úkol mě perlustrovat. Na cele jsem v hlavě udělal takovou skicu, jen slova. Ale většinou to dělám zároveň.
Atlant - Taková poezie; slibuji, že se vrátím. To muselo vzniknout záhy poté, co nás vystrnadili z Karlova mostu, kde bylo pro mne tehdy a zřejmě i dnes nejkrásnější pódium. Kolem tebe baroko, gotika, sochy, Brokoff, Braun. Já tam byl už v sedmašedesátém. To už byly sochy zabrané: Jarda Hutka s Kalandrou měli už nevím jakou, Paleček a Janík Vidění svaté Luitgardy, Neduha měl svou sochu a já vyfasoval svatého Kajetána. A když nás v šedesátém devátém policajti pomalu vypakovali, tak jsme se přestěhovali do nějakých pofiderních klubů. To se mi potom stýskalo po tom baroku a gotice.
Jiří Černý